Jonáš a Zampík ....
aneb kdo je kdo :)))
|
|
|
Moje první dovolená...
Jak jsem slíbil, zkusím Vám popsat zážitky z mé první dovolené.
Přípravám na dovolenou předcházela návštěva na veterině, protože jsme se s
Jonášem museli zabezpečit před klíšťaty. Paní doktorka si mě při té
příležitosti celého důkladně prohlídla, a netajila se chválou, že mám prý
nádherně stavěný hrudníček. Panička hned vtipně poznamenala, že tohle v
mládí také kdysi slýchávala, a to častěji než teď, ale nechápu, jak může
svůj hrudník porovnávat s mým, a ještě se tomu strašně smáli....!
Odjezd na samotnou dovolenou jsme měli naplánován na počátek srpna.
Ještě jsem nevěděl, co to vlastně ta dovolená je, to Jonáš už věděl své ...!
Hned od první chvíle, kdy viděl, že se balí věci do kabel, seděl u nich a
hlídal, aby mu taky sbalili všechno nutné. V den odjezdu seděl u auta a v
momentě, kdy se otevřely dveře - už seděl na sedadle řidiče. No, aby ho
nezapomněli. Já jsem ještě pořád nechápal, ale pak se to všechno nabalilo do
kufru auta a vyrazili jsme.
Naším cílem byla malá vesnička Krsmol u Nové a Staré Paky. Cesta to tedy
byla pro nás pejsky dost úmorná, bylo strašné vedro, ale panička už s tím
tak nějak počítala, měla pro nás připraveny studené mokré ručníky, a tak se
to dalo přežít. Tak daleko jsem ještě nikdy nejel! A byl jsem dost rád, když
už jsme byli konečně na místě.
No, naši po příjezdu na chalupu a po rozhlédnutí se po kraji, moc rádi
nebyli - všude okolo samé lesy, louky, a žádný plot. Když jsem viděl jejich
zděšené obličeje, tak jsem si říkal, že budu ale opravdu hodný, aby si to se
mnou mohli patřičně užít! A taky užili.
Hned po odpočinku jsme vyrazili do lesa. Panička mě pořád vedla na vodítku,
protože se bála, že se snad někde zaběhnu. Já jsem ale tak záviděl Jonášovi,
že mohl jít na volno a kam chtěl. V lese to bylo prostě úžasné - běhal jsem
sem a tam, táhl jsem vodítkem většinou na opačnou stranu než rostly ty
jejich proklaté hřiby, které pořád cpali do košíků a které mě vůbec
nebavily. Pak jsem si ale našel zábavu - díru, asi od myši, a hrabal jsem a
hrabal, abych tu myš vyhrabal na světlo boží, no to jste měli vidět, jak
jsem od toho jehličí a hlíny vypadal! Panička jenom blahořečila, že
nezapomněla doma kartáč na očistu!
A těch potůčků co v lese teklo! Zprvu jsem si z nich jen tak loknul na
zahnání žízně, ale další dny už jsem pak do té vody vlítl a ráchal jsem se
až voda stříkala na všechny strany. A pak jsem vběhl do jehličí, vyválel
jsem se v něm a byl ze mě úplně nový pes. Tak to druhý den panička vzdala a
s útrpným výrazem mě v lese pustila z vodítka, ať si dělám, co chci. Ale já
jsem byl strašně hodný, všichni to náhodou říkali. Držel jsem se Jonáše a
taky jsem si hlídal, abych měl všechny na doslech, aby se mi neztratili.(a
taky bych se trochu v tom lese sám bál!) S Jonášem jsme se honili, a blbli
jsme a tak se nikdo nemůže divit, že po takovém zápřahu, jsem byl večer ale
úplně tuhý. Bylo mi jedno, co ostatní večer dělají nebo nedělají, já jsem
spal. Ani mě kolikrát nemohli vzbudit na večeři.
Kromě procházek do lesa, jsme chodili taky na takové dlouhé pochody podle
mapy, a to vám tedy řeknu, to bylo namáhavé! Jonáš je už starší pán, u něho
každý musí očekávat, že toho moc nevydrží, ale myslel jsem si, že pro mě to
bude hračka. Ale nebyla! Kolikrát jsem sebou pleskl ve stínu na lesní
cestičce, jak široky, tak dlouhý a odmítl jsem jít dále, až po chvilce
odpočinku nebo po malém úplatku Tatrankou. Občas jsem už musel i
zaargumentovat, že jsem přece jenom ještě malé štěně, co si vlastně myslí?
Ale všechno jsem statečně vydržel!
A teď se tedy musím dobrovolně k něčemu přiznat. V půlce týdne se totiž
dospěláci rozhodli, že my psi, jsme už dostatečně zmoženi, že nás tedy
nechají na půlden zavřené na chalupě, abychom mohli odpočívat a pojedou sami
do Prachovských skal. Dostali jsme příkaz, abychom byli hodní, a odjeli.
Jonáš tedy hodný byl, vzorně odpočíval, ale já se přiznávám, že jsem to celé
nějak nezvládl. A tak, když přijeli zpátky, nečekalo je zrovna milé
překvapení. Já jsem se totiž strašně bál, že se už pro nás nevrátí a že tam
budeme zavřeni až do smrti. A tak jsem se rozhodl, že se pokusím za nimi
utéct. Vyskočil jsem na okýnko, ale ono bylo zvenku zavřené (prý naštěstí!),
tak jsem hryzal a hryzal. Panička pak všude líčila, že jsem to okno sežral,
ale samozřejmě to nebyla pravda, to by nešlo. Je fakt, že se po mém zásahu
to okno nepodobalo oknu, panička plakala (to mi ji tedy bylo líto), sbírala
zbylé třísky, ale pániček popadl okno, zajel k nejbližšímu stolaři a nechal
okno spravit. Je to frajer, fakt! To se mi tedy nepovedlo, přiznávám. Prý mi
to dají k úhradě! Asi budu dostávat menší porce nebo co? To pak asi budu
muset ujídat Jonášovi, protože já ještě přece rostu!
Ale celkově to bylo fajn, poznal jsem spoustu nových věcí, o kterých se mi
zatím ani nesnilo. Jenom s těmi ovečkami v ohradě u lesa se mi nepodařilo
skamarádit. Pořád jsem tam ležel a hlídal jsem je. Když příšly blíže, tak už
už jsem si je chtěl očichat, duply ale kopýtkem a to jsem prchal! Jako když
do mě střelí! Nevypadaly důvěryhodně. Tak snad příště. Třeba mě naši přístě
vezmou i do těch Prachovských skal! Jenom aby mě ještě příště vůbec někam
vzali !
Ale doma je stejně nejlíp...! (..I když?...)
Momentálně pro mě začíná těžké období - po více než 4 měsících se kluci
rozjeli do škol a my s Jonášem musíme být doma sami a čekat, až přijde paní
nebo pán z práce. No, povím vám, strašná nuda!
Hned první den jsem toho stihnul hodně - stáhl jsem z věšáku paničce v
koupelně župan a rozkousal jeho pásek, rozžvýkal jsem obal DVD Romance pro
křídlovku a další DVD Perličky na dně to nepřežily, rozkousal jsem dřevěný
svícen ve tvaru zvonečku, který jsem si ukradl z parapetu okna, i s čajovou
svíčkou (ta se ale strašně lepila na zuby), dále se mi podařilo rozkousat
bakelitový stojánek na holení, rozcupoval jsem taky balíček papírových
kapesníků, jeden časopis, podařilo se mi ukousnout úspěšně zips na mikině od
paničky (ta už zapnout v životě nepůjde!), roztahal jsem po domě našemu
mladému z pokoje všechny neuklizené svršky, aby věděl, že si je má příště
uklidit, roznesl jsem ze stolu prostírání (prý jediné moje štěstí, že jsem
je nerozkousal - ale přece vím, co dělám, ne?)..., atd.
Panička se netvářila vůbec nadšeně po příchodu z práce, tak jsem rychle
vystřelil ven a ležel jsem schovaný pod keřem, až nejhorší běsnění pomine.
Pro jistotu se ani Jonáš netlačil moc domů, aby taky jednu neslízl. To, co
jsem ovšem ale já, stihl stropit za několik hodin, měla panička uklizeno za
třičtvrtě hodinu, no tak co? Ale já jsem pak později udělal svůj smutný
kukuč a panička to nevydržela mě nepohladit, ale trvalo jí to! Asi si ale
budu muset zvykat.
Prázdniny tedy byly o moc lepší!
Tak mi držte palce!
Všechny Vás zdraví
Zampík (a Jonáš)
čekání na Tatranku....:)
|
|
Tak se tady doma u Sargů zabydluji čím dál tím více.
Pilně prozkoumávám všechny kouty v zahradě, a že jich je...! Pod těmi jehličinami, co tak píchají, když je okusuji, občas najdu i hlemýždě s budkou, toho pak přinesu paničce, aby viděla, co všechno má na zahradě za havěť. Ale ona mi ho vždycky sebere a zase ho někam zastrčí do křoví, to asi, abych měl co hledat..
Minulý týden jsem honil na zahradě kosa. Poskakoval přede mnou, vyloženě si chtěl hrát a ještě při tom stačil klidně sbírat nějaké brouky. Vždycky poposkočil kousek dál, a já za ním! Ale za plot už jsem nemohl, tak jsem jenom seděl a kňučel jsem zklamáním. Přišla mě uklidnit panička, tak jsem ji za odměnu pokousal svými špičatými zoubky. Aby věděla, že nejsem nevděčník a dokážu ocenit kamarádství.
Už jsem toho zažil náhodou dost!
Už jsem byl na dalším očkování, ale z toho jsem tedy nadšen nebyl, za paní veterinářkou bych často chodit nemusel. Musela nakonec uznat, že takového divočáka tam ještě neměla, protože než stačila moje paní domácí zaplatit a probrat všechno důležité, tak jsem rychle prozkoumal celou tu krabici, co měla pod stolem a vytáhnul jsem na světlo boží všechny ty balíčky s nějakými hadičkami, co tam byly. Byla jich teda hromada! Nevím, proč ji panička pak pomáhala uklízet, byly přece její, co nám je do toho!
Doma na zahradě jsem už stačil vyhrabat několik děr, ale prý se to nesmí, a tak vždycky, když se ke mně blíží někdo z dospěláků, lehnu si na tu díru a dělám, že tam pode mnou žádná není. Jenomže samozřejmě nemůžu být na všech dírách zároveň, a tak občas na nějakou nezakrytou někdo narazí. Hubují a zahrabou ji, ale fakt nevím, proč to dělají, protože stejně ji zase úspěšně obnovím.
Taky se mi podařilo sežrat list tulipánu. Zaslechl jsem totiž povídat, že stejně zatahují list, když odkvetou. Jenomže mi pak bylo špatně, vyblinkal jsem ten list a panička poznala, že to byl tulipán, to byl šrumec, to fakt nechápu - stejně přece zatahují listy.
Trochu jsem prozkoumal i nabíječku na mobil, tak museli koupit novou, ale ta první už byla stejně jetá..., a kdoví, jestli ještě dobře nabíjela!
Pak jsem dostal hromadu plyšáků, ale o ty se musím dělit s Jonášem, prý nejsou všichni moji. Ale prozradím Vám, že nejlepší a nejkrásnější je vždycky ten plyšák, co ho má Jonáš v papuli. To se pak o něj přetahujem, rveme, samozřejmě vyhraju, protože Jonáš nevydrží nátlak mladší generace a nechá mi jej. Jenže si vezme dalšího volného plyšáka,a to je ovšem zase ten nejpěknější!
A teď to důležité - s Jonášem už jsem kamarád. Dokážeme se spolu kočkovat celou věčnost. Vydržel bych i déle, ale musím mezitím jíst, odpočívat a taky se trochu mazlit. Včera jsem už byl byl od Jonyho celý oslintaný. A taky už Jonáš tolik nevydrží co dřív, stárne... - to jsem totiž slyšel říkat paničku! Taky to asi bude pravda. Ale přes naše kamarádství mi Jonáš nenechá ochutnat z jeho misky. Asi ví, že bych mu to klidně sežral. A tak musíme jíst odděleně. Pak jenom zkontrolujeme, jestli neměl ten druhý něco lepšího. Mám rád nejenom granule s konzervou a rýží, ale i maso, ba co víc, klidně se pustím do jogurtu i tvarohu. Chutná mi všechno. I rohlík! Velký vzor v tomhle směru mám právě v Jonášovi, už vím, že rohlík se musí správně někam zahrabat na zahradu, kdyby přišel hlad, tak se pak vyhrabe. Jenomže já to ještě moc neumím, tak radši rychle sežeru svůj kousek (nikdy nedostanu celý rohlík) a pak jdu vyhrabat ten kousek od Jonáše, vždycky se totiž dívám jedním okem, kam s ním jde.
Panička s naším dorostencem Liborem mě začala učit chodit na vodítku, zatím jsem totiž běhal jenom po naší zahradě. Napoprvé to nebylo nic moc, strašně jsem sebou škubal, trhal, mlel jsem sebou a vůbec - řádil jsem jako tajfun. A taky jsem u toho řval a kvičel jako podsvinče, normálně tak, až koukali sousedi z oken. Ale učený z nebe nespad, že jo? A tak trénujeme každý večer, když zrovna není horko na umřetí a musím říct, že se to asi teda naučím, líbí se mi všechny ty pachy a novinky, které jeden může potkat jenom mimo domov. Ale chvilku ještě budu dělat drahoty, aby si nemysleli! Ale ne moc, taky by mě nemuseli vzít na dovolenou, a to já chci!
Moje velká nová záliba je bazén, postavili ho teprve nedávno, není prý ideální léto - což nechápu! Je to úžasné...Stojím opřený o stěnu a kňučím a kňučím, dokud mě ten, kdo je uvnitř, nevezme do vody. Pak plavu, a zase plavu, pak mě vytáhnou na ruce a položí na takovou nafukovací postel na vodě a to mám nejradši, můžu si máchat pracky ve vodě, okolo mě si někdo plave, já po něm koukám z nadhledu a navíc mi není vůbec horko. To se mi moc líbí! Pak se jdu celý mokrý vyválet v hlíně, ale pak už mě do bazénu nechtějí vzít, asi si myslí, abych nenachladnul. Mají asi o mě starost. Jonáš moc do vody nechce, vlastně vůbec, vždycky po mě kouká, jakože mě nechápe. Podle něj je voda jenom k pití, a tak maximálně po kotníček v ní stát, to ale mě nestačí! Když už mě nepustí do bazénu, postaví mi na dvorek aspoň kyblík se studenou vodou a to pak řádím, a strčím si do ní celou hlavu, a všechny přední nohy,a zase běhám jako divočák, a zase strčím hlavu do vody i s očima, a pak si frkám a zase běhám,a to pořád dokola..a všechno je mokré a je to je tak fajn...!
Byli jsme na výletě v lese a u řeky. Myslel jsem si, že tam budu taky plavat, ale voda mě táhla úplně jinam, než jsem chtěl, tak jsem raději z ní utekl. A vůbec - byla tam spousta podivných zvuků a věcí, které neznám. Taky jsem se bál rybářů u řeky, byli nějací divní. Jonáš se jich tedy vůbec nebál, což nechápu, já jsem se třásl o holý život a štěkal jsem a štěkal, aby si mysleli, že se ale vůbec nebojím. Asi je nebudu mít rád...Ale jinak mě výlety baví..Sice mi pořád v lese strkali pod čumák něco hnědého na nožce, co se prý v lese normálně hledá a dává do košíku, ale v tomhle já s nimi nejedu! Tohle mě vážně nebaví!
Určitě jste poznali, že pro moje páníčky a pro Jonáše jsem hotová výhra v loterii, slyším je to povídat dennodenně, sice si někdy říkám, že jejich tón té avízované radosti nějak neodpovídá, ale to už nechám na nich, ať se s tím nějak vypořádají. Když se pak totiž večer v posteli přitulím k paňmámě, ta mě hladí a mazlí se se mnou než usnu, tak to asi musí být fakt, že jsou celí rádi, že mě, skoro pětiměsíčního pána tvorstva, mají jenom pro sebe.
Všechny Vás zdravím....
Váš Zampík
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Zampo a jeho kamarád Jonáš
|
|
| |
|
| | |
|
| | |
|
